Když se řekne Scoby, většina lidí si vybaví lahodnou kombuchu. Méně známý je ale příběh, který za tímto nápojem stojí – příběh sociálního podniku, jenž dává šanci lidem se zdravotním znevýhodněním na důstojné pracovní uplatnění. U příležitosti jiného projektu vznikl rozhovor se zakladatelkou a majitelkou Scoby, Lucií Pelcovou. V rozhovoru otevřeně popisuje každodenní realitu sociálního podnikání, motivaci k jeho založení i výzvy, kterým čelí. Celý rozhovor si můžete přečíst níže.
Kombucha, která pomáhá –
– příběh sociálního podniku Scoby
Scoby je sociální podnik zaměřený na výrobu nepasterizované kombuchy. Založila ho Lucie Pelcová s cílem spojit zdravý produkt s pomocí lidem se zdravotním znevýhodněním. Většinu týmu tvoří osoby s handicapem, kterým Scoby poskytuje individuální podporu a smysluplné pracovní uplatnění. Podnik navíc podporuje charitativní projekty a spolupracuje s místními organizacemi.
Proč jste se rozhodla zaměřit právě na zaměstnávání osob se zdravotním postižením?
Bylo to od začátku jasné rozhodnutí. Sama jsem si prošla vyhořením v korporátu a chtěla jsem začít podnikat v něčem, co má hlubší smysl. Záměr zaměstnávat osoby s handicapem jsem měla od počátku, protože mi dává smysl poskytovat pracovní uplatnění lidem, kteří ho na běžném trhu práce hledají velmi těžko. Chtěla jsem vytvořit prostředí, kde bude možné růst v tempu, které je pro ně přirozené, a zároveň jim dát pocit, že jsou součástí něčeho hodnotného.
Jaký typ handicapu u Vašich zaměstnanců převažuje?
Nejčastěji zaměstnáváme osoby s duševním onemocněním. Spolupracujeme s organizací Ledovec, z.s., která tyto lidi podporuje a v rámci sociální rehabilitace je připravuje na vstup do pracovního procesu. Tito lidé k nám pak přichází s nějakou mírou podpory, což je obrovská výhoda. Dále máme i lidi s fyzickými omezeními, ale ti jsou spíše v menšině.
Jak probíhá samotný proces náboru těchto zaměstnanců?
Nábor je velmi individuální. Nejčastěji k nám lidé přicházejí na doporučení – buď od zmíněného Ledovce, z.s. nebo na základě osobních kontaktů. Máme také kontakty na další sociální podniky, které se věnují pouze rehabilitaci, takže když tam už nemohou lidem nabídnout pracovní uplatnění, předají je k nám. Paradoxně máme často více zájemců, než jsme schopni zaměstnat. To svědčí o tom, že takové pracovní prostředí je žádané a na trhu práce pořád velmi chybí.
Jak se liší každodenní práce s těmito zaměstnanci od běžného provozu v tradiční firmě?
Rozdíl je značný. U některých zaměstnanců začínáme každý den od začátku. Kvůli medikaci nebo stavu nemoci je třeba neustále opakovat základní návyky – hygienu, práci s ochrannými pomůckami, technologické postupy. Práce má rehabilitační charakter, není o výkonu. Výkonnostně jsou někteří na 10–50 % proti běžnému zaměstnanci. Ale to není problém, když víte, že tohle je součástí toho, co děláte. Tohle není běžná fabrika, tohle je prostor, kde mají lidé možnost znovu najít sebevědomí a smysl.
Jaké podpůrné mechanismy používáte pro zjednodušení práce?
Máme integračního sociálního pracovníka, který pravidelně s každým zaměstnancem pracuje individuálně – sestavuje plány, řeší s nimi pracovní i osobní záležitosti. Sama s nimi vedu každý měsíc rozhovory, abych věděla, jak se jim daří. Spolupracujeme i s terénními pracovníky z Ledovce, z.s., kteří je v začátcích doprovází do práce, pomáhají jim adaptovat se. Máme i pracovní asistenty, ale tam nás v poslední době hodně omezuje financování – Úřad práce nám příspěvky na asistenty snížil, což je překážka.
Jakou roli hraje financování při zaměstnávání osob s handicapem?
Obrovskou. Udržet sociální podnik bez dostatečné finanční podpory je nesmírně těžké. Pracovníci s handicapem potřebují asistenci, individuální přístup, pomalejší pracovní tempo – to vše stojí peníze. Navíc administrativa je složitější, vykazování je extrémně časově náročné. Pokud nemáte tým lidí, kteří se o tyto věci starají, tak jste jako já – šest v jednom. A to dlouhodobě nejde.
Co by mohlo zlepšit podmínky zaměstnávání handicepovaných lidí?
Zjednodušení administrativy, lepší systém podpory pracovních asistentů, možnost sdílení kapacit mezi sociálními podniky. A také víc příkladů dobré praxe – ukázat, že to jde, že tyto podniky nejsou charita, ale reálná součást ekonomiky. A samozřejmě větší propojení se samosprávou – aby města věděla, co děláme, a začala s námi spolupracovat.
Přes všechny překážky – co je pro Vás největší motivací dál pokračovat?
Ti lidi. Když vidíte, že někdo, kdo neměl šanci najít práci, dnes přijde do práce s úsměvem, poděkuje vám a řekne, že si zase věří… tak to vám žádná korporátní kariéra nikdy nedá. A vím, že to, co děláme, má smysl – i kdyby to bylo jen pro těch pár lidí, kterým jsme změnili život.
Proč má smysl podporovat sociální podniky?
Na závěr je dobré si připomenout, že sociální podniky, jako je Scoby, plní v naší společnosti důležitou roli – nejenže vytvářejí pracovní místa pro lidi s omezenými možnostmi uplatnění, ale přinášejí i konkrétní společenský a místní prospěch. Aby mohly dlouhodobě fungovat a rozvíjet se, potřebují stabilní podporu – ze strany státu, měst, firem i jednotlivců. Podporou sociálních podniků nepodporujeme jen jejich produkty, ale i hodnoty, které mění svět k lepšímu.
